Popelová, L. Holandské zkušenosti - účast veřejnosti na projektech

In: Architekt. 2003, roč. 49, č. 12, s. 50-51. ISSN 0862-7010.

Srovnáním přístupů k problematice účasti veřejnosti na stavebních a infrastrukturálních projektech se zabýval česko-nizozemský seminář, který se konal počátkem září 2003 v Senátu  ČR.  Odbornou záštitu nad akcí převzala ministerstva životního prostředí obou států ^1/.  Způsob dialogu s veřejností ukázaly čtyři případové studie,které jsou uvedené v dalším textu,který bylpublikován na stránkách časopisu Architekt.

Nizozemsko           

Nizozemská velvyslankyně paní Veldhuizen-Rothenbücher v úvodu semináře řekla, že model poldru, kdy občané nutně museli najít společné řešení, je poučným historickým dědictvím. V Nizozemsku jsou podle náměstka MBÚPŽP Pietera van Geela občané schopni předkládat požadavky, důležité však je diskusi kultivovat a zajistit, aby se veřejnost zapojila již v počáteční fázi projektu a nepřenechávala veškerou odpovědnost voleným zástupcům. Státní správa by ale na druhou stranu měla námitky občanů brát vážně.  Nutné ovšem je, aby nároky celé společnosti zase nebyly nadměrně omezovány individuálními požadavky.  Včasným jednáním s veřejností lze předejít plýtvání časem a investicemi a dá se vypracovat lepší projekt. Prezentovány byly dvě případové studie z provincie Jižní Holandsko.

Projekt obnovy oblasti Zuidpoort v Delftu

Příspěvek Rika Grashoffa, radního města Delft, byl příkladem pro nás neobvyklé participace veřejnosti při výstavbě občanské vybavenosti. Jednalo se o projekt obnovy území Delft-Zuidpoort, kde chce město Delft vybudovat obytně-administrativní a kulturní objekty. Zuidpoort se nachází na okraji historického jádra Delftu. Po léta tu bylo jen volné prostranství vymezené divadlem, nákupním centrem a původními budovami Technické univerzity.

Proces vypracování plánu shrnul Grashoff do čtyř fází : první fází je obecný návrh, vymezení rámce projektu a jeho schválení. Podmínkou je, že se tento rámec nebude dále zpochybňovat. Následuje prozatímní návrh propracovaný do větších detailů a poté opět schválení a závazné rozhodnutí. Po něm se vypracuje  plán stavby a pak definitivní návrh. Projekt se postupně vyjasňuje, obecné otázky se řeší hned v úvodu, a nikoli později. Důsledným dodržením těchto fází postupujících od obecného k detailnímu se předchází neustálému přepracovávání plánu na základě připomínek občanů. Teprve použití této metody přineslo uspokojivé řešení, které se předtím neúspěšně hledalo dvě desetiletí.

Samozřejmě že ne všichni jsou nakonec spokojeni. Nutné ale je, aby se pravidla jasně stanovila předem, a to orgánem, který bude o projektu rozhodovat. Jednání má probíhat v omezeném časovém horizontu nejvýše tří let a musí se zajistit účinná zpětná vazba mezi orgány státní správy a občany. Účastníci jednání by se také neměli střídat, aby byli s problematikou dobře seznámeni.

Grashoff uvedl čtyři schémata interakce. Jsou to podmínky, která je nutné splnit, aby se obyvatelé do vyjednávání úspěšně zapojili: 1. informace –- občané k nim musejí mít dostatečný přístup (webové stránky atd., které obstarají orgány státní správy).

2. spoluúčast – lidé mohou na projekt reagovat písemně nebo ústně. 3. konzultace – pořádání diskusí, které mohou projekt vylepšit. 4. koprodukce – zajištění účasti občanů na workshopech. 

Splněním těchto podmínek se podle Grashoffa vytvoří optimální prostor pro řízení a hodnocení projektu. Cílem tohoto procesu je vylepšit projekt tak, aby ho lidé přijali. Nemají- li však občané možnost se vyjádřit, jsou zklamaní a projekt neakceptují. Popsaný proces je samozřejmě jen modelový, ne každé téma se v Nizozemsku takto projednává a neplatí to v případech mimořádných, krizových opatření. Otázkou podle Grashoffa je, nakolik vůbec postupy výstavby a plánování standardizovat a nakolik přenechat aktivitu na místní úrovni. 2)

Dálnice A4 – Delftland

Druhá případová studie se týkala 10 km dlouhého úseku dálnice A4 – Delftland mezi Den Haagem a Rotterdamem. Jak zdůraznil Marnix Norder, pracovník Úřadu provincie Jižní Holandsko, projekt se řeší již 35 let. Zabýval se jím i parlament. Dálnice totiž prochází ekologicky cennou oblastí využívanou k farmaření a rekreaci.

V roce 2000 byl zahájen dialog s občany, za jakých podmínek by bylo možné dálnici dostavět. Ministerstva dopravy a MBÚPŽP svolala odborníky, farmáře, bytová družstva, nevládní organizace a zjišťovala jejich stanoviska. Během pětitýdenního jednání zájem o projekt vzrostl a podle Nordera bylo díky tomuto postupu dosaženo toho, že návrhu byl veřejností akceptován. Lidé totiž měli možnost se k problému vyjádřit a byly jim nabídnuty vhodné kompenzace. A právě ve vyjednávání o  kompenzacích negativních vlivů projektu vidí Norder smysl jednání s veřejností. Rušivý vliv dálnice A4 bude vyrovnán jejím částečným zahloubením, vybudováním parku a podporou ekologickému zemědělství. Přesto se dosud neví, zda se bude projekt realizovat.

Česko

Již v úvodu semináře ministr Ambrozek zdůraznil, že i u nás diskuse s veřejností probíhá, mnohdy se však ale podle něho jedná příliš pozdě a někdy ne dostatečně kultivovaně. Ing. Jaroslava Honové z Ministerstva životního prostředí se ve svém příspěvku věnovala přímé účasti veřejnosti, která je upravena i zákonem č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí. Shrnula původní znění zákona z roku 1992 a jeho novelizaci z roku 2000. (Posudky EIA u případových studií totiž vycházely ještě ze staršího znění.) Honová popsala způsob oznámení, zpracování dokumentace, vypracování oponentního posudku, veřejného projednání a vydání stanoviska. K ministerstvu ŽP se tímto způsobem podává ročně asi 78 oznámení. Většina jich už bývá předjednaných, takže po určitých korekcích se očekává vydání kladného stanoviska. Ale ani to ještě neznamená, že  se projekt bude realizovat. EIA je jen podkladem k dalším správním řízením.

Postup posouzení EIA pak na příkladu silničního okruhu kolem Prahy popsal zpracovatel jeho posudku RNDr. Vojtěch Vyhnálk. Proces EIA zde ke konsensu o podobě silničního okruhu nevedl, ale podle Vyhnálka pomohl jednotlivé varianty roztřídit a ty nepřijatelné vyloučit. K tématu se vyslovil i pan Karel Čapek, člen Rady koalice SOS Praha sdružující několik desítek občanských organizací. Připomněl, že účast občanů při pořizování ÚPD bývá málo účinná, protože připomínky veřejnosti se často ani neprojednají. Záleží jen na složení zastupitelstva, jestli se jimi bude zabývat. Bohužel se podle Čapka často stává, že zastupitelé po svém zvolení přestanou hájit zájmy občanů. Projevuje se tu spíše mocenský přístup investorů a úřadů, související s neprokazatelnou korupcí, který v důsledku vede k nevhodným řešením a k radikalizaci postojů veřejnosti. Základní slabinou územního rozvoje pak je podle Čapka chybějící koncepce krajiny a sídel. Dnešní stav územní plánování vidí spíše jako sbírkou investičních záměrů,  kde chybějí mechanismy, jak tlumit negativní a podporovat pozitivní tendence rozvoje.

Druhou případovou studii rychlodráhy Praha – Letiště Praha Ruzyně – Kladno komentoval zpracovatel obou variantních dokumentací EIA RNDr. Tomáš Bajer.

Ing. arch. Martin Tunka z ministerstva pro místní rozvoj informoval o přípravě nového stavebního zákona ve vztahu k infrastrukturálním projektům. Zvláště zde je už kvůli finančnímu hledisku nutné v omezeném čase dosáhnout uspokojivého řešení. Tunka se naopak oproti Karlu Čapkovi domnívá, že ačkoliv občané mají možnost v rámci zadání, konceptu a návrhu ÚPD vyjádřit své mínění, využívají této možnosti jen málo. Přitom právě ve fázi pořizování ÚPD se v území lokalizují důležité záměry. Jejich vhodnost pak občané začnou posuzovat až při projednávání EIA a při územním řízení, což je pozdě. V novém stavebním zákoně se uvažuje o zřízení institutů, které by měly spolupráci s občany v rámci pořizování ÚPD prohloubit. Nová právní úprava se týká rozhodování o námitkách ve fázi schvalování konceptu ÚPD a jeho veřejného projednání. Navrhovaná komise pro územní plánování by měla projednávat námitky občanů a připravovat z nich podklady pro zastupitelstvo. Komise bude minimálně tříčlenná a zájmy veřejnosti budou při jejím jednání hájit zástupce veřejnosti nebo mediátor. Zřízením této komise by se mělo předejít situaci, kdy bylo jen na zastupitelstvu, jestli podané připomínky zohlední nebo ne. Zástupce veřejnosti musí být zmocněn občany k projednávání konkrétní věcně dané připomínky. Může to být například osoba jednající za místně příslušnou občanskou organizaci. Nezávislý mediátor, člen ČKA, by měl být jakýmsi advokátem veřejnosti. Lidem podá odborné vysvětlení procesu pořizování ÚPD a bude se zúčastňovat veřejných jednání. Podobné instituty existují v některých zemích EU a v USA. Samozřejmostí by mělo být průběžné zveřejňování informací o procesu pořizování ÚPD na internetu. Na závěr Tunka krátce hovořil i o další chystané změně, kterou by mělo být v některých případech vedení územního řízení jako řízení veřejného.

Poznámky, které zazněly při diskusích, se týkaly účasti veřejnosti při pořizování ÚPD, která je, zdá se, pouze formální, přijatelnosti nabízených kompenzací a zlehčování „neodborného stanoviska“ veřejnosti. Jistě zajímavá byla připomínka jednoho diskutujícího, že při procesu posuzování EIA se vůbec nepřihlíží k sociálním a urbanistickým hlediskům. Seminář bohužel řešil problematiku účasti veřejnosti dosti jednostranně, nikoli z pohledu občanských organizací, byť mnozí jejich členové byli v sále přítomni. Ačkoliv se nezaměřil ani na systematický výklad všech možností participace veřejnosti a připravované právní úpravy, byl velmi zajímavou výpovědí o stavu věci a bohatě ilustroval její možné aspekty.

Lenka Popelová

Autorka je doktorandkou FA ČVUT, v roce 2001 studovala na TU Delf.

1/ Za Nizozemsko Ministerstvo bydlení, územního plánování a životního prostředí Nizozemského království (dále jen MBÚPŽP).

2/  Zajímavé je, že ačkoliv Nizozemsko je země, která si tradičně zakládá na jisté míře nezávislého rozhodování občanů, vzniká zde na druhou stranu řada projektů, které vykazují extrémně individualizovaný přístup architekta bez ohledu k uživatelům objektu.