Revue Prostor: Genius loci Christiana Norberga-Schulze aneb zasažení Prahou

12.07.2012 11:57

Genius loci Christiana Norberga-Schulze aneb Zasažení Prahou

Lenka Popelová

 

Známou knihu norského historika a teoretika architektury Christiana Norberga-Schulze (1926-2000) Genius loci – k fenomenologii architektury (z roku 1980, v kvalitním českém překladu Petra Kratochvíla a Pavla Halíka vyšla v roce 1994) můžeme vnímat nejen jako oceňované dílo z pomezí architektury a filosofie, ale i jako svébytný výraz česko-norských kulturních vazeb . Své úvahy o povaze genia loci totiž autor zformuloval na příkladu Prahy. V jeho knize je Praha, kterou si Norberg-Schulz velmi zamiloval, uvedena vedle Říma a Chartúmu, které mají natolik specifického genia loci, že se tento pojem dá nejlépe vysvětlit právě na příkladu těchto tří měst. Řím byl pro Norberga-Schulze městem klasickým, věčným, sebeobnovující se v mnoha etapách od klasického Říma přes renesanci po baroko. Chartúm městem kosmickým, kde sjednocujícím prvkem rozdílné koloniální a domorodé architektury je písek a voda. A Praha? Ta byla pro Norberga-Schulze městem navýsost romantickým, které mělo svým způsobem nejblíže k jeho milované severské krajině.

 

Zaujetí fenomenologií…

Norberg-Schulz jakožto představitel fenomenologického výkladu architektury se zajímal o to, jaká je skutečná povaha věcí kolem nás, jak je vnímáme a chápeme nezatíženi danými ideologickými racionalisticko-modernistickými vysvětleními, jak bylo v architektuře po dlouhou dobu běžné. Nechce tedy, abychom architekturu a prostředí soudili podle toho, jestli odpovídají modernistickým předpokladům (tj. zda jsou „racionální”, lehce měřitelné, kvantitativní, ekonomické, unifikované, prefabrikované, s hladkými stěnami bez dekoru a bez kontextu).

Norberga-Schulze naopak zajímá přirozená povaha věcí, všímá si jejich kvalit, jestli jsou jsou blízko, daleko, vně, uvnitř atp. Zajímají ho geometrické tvary věcí a jejich vztahy, fascinuje ho stín, světlo, teplo, chlad, které na nás může v různých prostorách působit různě. Oslavuje prostotu i dekor. Znovuobjevuje význam krajiny, sídla, domu, ulice, náměstí, křižovatek, dvorů a loubí. Norberg-Schulz totiž míní, že prostor by měl být něčím, co smysluplně užíváme a prožíváme, s čím se identifikujeme a kde se dobře orientujeme. Ani tak už nesejde na tom, jestli jde o přírodní místo, či člověkem vytvořené umělé místo.

K tomuto vnímání prostoru inspirovala Norberg-Schulze prostorová psychologie. Byl také ovlivněn Martinem Heideggerem, od něhož přejal zájem o etymologii, a i některé konkrétní pojmy – věc, bydlení, místo, jež aplikoval na architekturu. Vycházel i z vizuální teorie amerického sociourbanisty Kevina Lynche z konce padesátých let, který se také zajímal o to, jak běžní lidé vnímají obraz města.

 

… a zasažení Prahou

Norberg-Schulz Prahu oslavuje jako romantický umělecko-krajinný výtvor zasazený do specifického klimatického prostředí. Fascinuje ho jak její topografie – řeka, kopce, zeleň, tak i dochovalost a kompaktnost historického urbanismu i vrstvení historických slohů a otevřenost různým kulturním vlivům. Magickou sílu má i pražské světlo filtrované oblaky a mračny na nízké obloze. Vidí Prahu jako magický útvar. Vzpomíná Kafku a Meyrinkova Golema, ve kterém se „záhadná místa Starého města stávají hlavním tématem. (...) Všechny domy zde mají hluboké kořeny, ve vrstvách dějin, vyrůstají z těchto kořenů a jejich individuální jména připomínají legendární minulost. Architektonicky jsou tyto kořeny vyjádřeny těžkým a masivním přízemím, nízkým podloubím a hluboko zasazenými vstupy. Při procházce starou Prahou má člověk pocit, že je na dně prostorů, které jsou tajemné a hrozivé zároveň, hřejivé a ochraňující.“

Básnicky působivé jsou i autorovy úvahy o tom, že sepjetí zdejší architektury se zemí nachází svůj protějšek v touze po nebi, v oněch slavných stech pražských věžích a jedinečné dramaticky gradující siluetě Hradčan. Ptá se: „Je někde na světě jiné město, jehož charakter by byl takto konkretizován v jedné vedutě, která zahrnuje všechny úrovně prostředí, počínaje krajinou a konče artikulací jednotlivé budovy?“  Architekturu Prahy hodnotí jako kosmopolitní, jelikož se zde prolínalo množství vlivů (němečtí a italští, místní stavitelé).

Ačkoli existuje řada podrobnějších knih o dějinách a architektuře Prahy, tomuto Norovi se podařilo mimořádně výstižně popsat její charakter a specifický duch. Po jejím přečtení budete vědět, že „architektura je prostředkem, který člověku poskytuje existencionální oporu – vytváří existencionální prostor”. Také to, že prostředí ovlivňuje lidské bytí a že úlohou architekta je vytváření míst naplněných významy a pomáhajících člověku bydlet a žít. Proto musí být prostředí citlivě  utvářeno a ochraňováno – abychom si lépe a silněji uvědomili charakter místa, tedy genia loci, o němž se dnes tak často píše, aniž by se vědělo, co to vlasně je.

Popelová, L. Genius loci Christiana Norberga-Schulze aneb zasažení Prahou. In: Revue Prostor. 2010, roč. XXVII, č. 87-88, s. 256-258. ISSN 0862-7045.

 

Vyhledávání

Kontakt

Lenka Popelová Katedra architektury (K 129, místnost A831) Fakulta stavební ČVUT v Praze
Thákurova 7, Praha 6, 166 29

Department of Architecture (office A831)
Faculty of Civil Engineering Czech Technical University in Prague
Thakurova 7/2077 166 29 Prague 6 - Dejvice Czech Republic