Informace o výzkumu čs. architektonických a architektonicko-urbanistických soutěží 60. let 20. století

13.07.2012 14:02

Informace o výzkumu čs. architektonických a architektonicko-urbanistických soutěží 60. let 20. století

Information on Research of the Czech Architectural and Urban Design Competitions of the 1960s

Ing. arch. Lenka Popelová, Ph.D.

ABSTRACT:

The text summarizes the results of the dissertation work which delt with the Czech architectural and urban design competitions of the 1960s published in the journals Architecture of the Czechoslovak Socialist Republic and  Czechoslovak Architect.

ABSTRAKT:

Tento text shrnuje výsledky dizertační práce zabývající se čs. architektonickými a architektonicko-urbanistickými soutěžemi 60. let 20. století publikovanými na stránkách periodik Architektura ČSR/ČSSR a Československý architekt.

 

1 Vymezení zkoumaného předmětu, stav bádání a cíle dizertační práce

Tento text se zabývá výsledky dizertační práce, jejímž tématem byly architektonické a architektonicko-urbanistické soutěže 60. let 20. století, které proběhly v Čechách a na Moravě (nebo nebyly vypsány pro konkrétní lokalitu). Ačkoli se v poslední době architektuře 60. let věnuje zvýšená pozornost, historií a specifickou rolí soutěžních projektů ve vývoji československé architektury se zatím žádný výzkum uceleně nezabýval (V odborné literatuře se uvádějí soutěže na čs. pavilony pro světové výstavy Expo, na zastupitelstva, obchodní domy, hotely, budovu bývalého Federálního shromáždění, dostavbu Staroměstské radnice, letenské pláně, brněnského výstaviště a na nejvýznamnější urbanistické projekty. Podrobněji se soutěžím, a to u divadelních staveb, věnoval Jiří Hilmera.). Cílem dizertační práce proto bylo prozkoumat a analyzovat dosud neprobádaný a do značné míry i nesystematizovaný materiál.

Daný předmět byl zkoumán na základě čtyř základních vymezení. 1. místní (práce zahrnula soutěže uvedené výše a soutěže na čs. projekty v zahraničí). 2. časové (pro pochopení souvislostí byly zkoumány soutěže v letech 1954 – 1972, podrobně pak klání mezi lety 1961 – 1970). 3. legislativní (dle Vyhlášky Státního výboru pro výstavbu č. 154/1959 Úředního listu Státního výboru pro výstavbu ze dne 14. 7. 1959, o soutěžním řádu pro soutěže na konceptní projektová řešení se v odborném tisku muselo informovat o veřejných soutěžích – na ty se výzkum soustředil; o užších, vyzvaných, ústavních a meziústavních soutěžích, kterých zejména na regionální úrovni probíhalo velké množství, se informovat v tisku nemuselo). 4. publikace soutěže v odborném periodiku (Architektura ČSR (ČSSR), Československý architekt). Ze specifické povahy pramenů vyplynuly i limity výzkumu. Tyto limitující faktory jsou v dizertaci podrobně popsány.

Význam soutěží 60. let se autorka snažila uchopit z více hledisek, která se v průběhu práce prolínala. Zejména byl zkoumán vliv soutěží na vývoj formy a typologií. Dizertace se zabývala i vlivem soutěží na teoretickou diskuzi, tvorbu jednotlivých architektů a kolektivů, významem soutěží v projektové a realizační sféře a vlivem na oblast památkové péče.

 

2 Výsledky

V úvodu hodnotící části dizertace se nacházejí statistiky. Celkem bylo na základě zvolených kritérií zmapováno 229 architektonických, architektonicko-urbanistických a urbanistických soutěží (68 soutěží bylo zpracováno podorbně). Z 229 soutěží bylo: 152 soutěží architektonických a architektonicko-urbanistických (66 %), 48 soutěží urbanistických (21 %), 23 soutěží uměleckých/designerských (10 %), 6 soutěží konstrukčních (3 %). Ze 152 soutěží architektonických a architektonicko-urbanistických, na které se dizertace podrobněji zaměřila, bylo: 74 veřejných anonymních (realizovalo se cca 30 %), 78 omezených.

Co se týče počtu soutěží, v první polovině 50. let se soutěže vypisovaly málo. Jejich počet stoupal od poloviny 50. let, od té doby je monitoroval Svaz architektů. Zjištěné počty soutěží publikovaných v jednotlivých letech byly tyto: 16 v r. 1960, 19 v r. 1961, 18 v r. 1962, 12 v r. 1963, 15 v r. 1964, 22 v r. 1965, 26 v r. 1966, 18 v r. 1967, 23 v r. 1968, 20 v r. 1969, 9 v r. 1970, 3 v r. 1971, 0 v r. 1972. Výrazný nárůst soutěží zaznamenáváme v letech 1965 – 1966 a 1968 – 1969. Od roku 1970 došlo k výraznému poklesu, v roce 1972 k naprostému útlumu (souviselo to s normalizační reformou Svazu architektů, výsledky soutěží se v této době už nepublikovaly s předchozí pečlivostí a politicky nepohodlní architekti byli odsouváni do pozadí, např. Vladimír a Věra Machoninovi či pracovníci SIAL v čele s Karlem Hubáčkem).

Práce dále uvádí informace o soutěžní činnosti v některých zemích socialistického bloku i na Západě. Bylo zjištěno, že soutěží se u nás, ale i v okolních socialistických zemích ve zkoumaném období systematicky vypisovalo velké množství. V tomto směru by se naše tehdejší soutěže daly chápat i jako mezinárodní fenomén vázaný na tehdejší socialistický režim.

Co se týče počtu architektonických soutěží podle jednotlivých typologií, nejvíce se soutěže vypisovaly na kulturní stavby (42, tj.18 %). Následovaly soutěže na administrativní stavby (27, tj. 12 %), na stavby pro služby (19, tj. 8 %), zdravotnické stavby (16, tj. 7 %), školské stavby (12, tj. 5 %), technické a dopravní stavby (11), obytné stavby (10), sportovní a rekreační stavby (6), průmyslové stavby (3), zemědělské stavby (3), církevní stavby (3!). Soutěžní projekty v 60. letech tak pokryly téměř všechny typologické druhy. Ověřilo se, že soutěže reagovaly na poptávku po nových řešeních pružně (viz množství ideových soutěží, snaha výsledky shrnout v diskuzích, sbornících ap.). Práce věnuje jednotlivým typologiím samostatné kapitoly a u každé zkoumané typologie uvádí faktory, které ovlivňovaly, zda se na ni soutěže vypisovaly. Šlo zejména o to, jaká byla dané typologii věnována pozornost v dřívějších obdobích (jestli tedy bylo potřeba stavět), jak rychle se daná typologie rozvíjela a reagovala na společensko-politické změny (zejména např. kulturní a administrativní stavby), jak se vyrovnávala s požadavky na nová provozně-dispoziční řešení (např. zdravotní a průmyslové stavby, kulturní stavby) a do jaké míry byla ta která typologie omezena typizací (soutěže napomáhaly hledat nové typizační podklady tam, kde se typizace prosazovala, ale také modifikovat a rozšiřovat stávající podklady, např. u soutěží na obytné stavby). Zhodnocení vlivu soutěží na typizaci by si zasloužilo samostatný výzkum.

Bylo zjištěno, že soutěže proběhly ve 44 obcích. Postavení Prahy bylo dominantní: z celkového počtu 229 soutěží jich zde proběhlo 69 (tj. 30 %). Z toho byla převážná část architektonických soutěží – 58, urbanistických proběhlo 11. Dalším městem podle počtu soutěží byla Ostrava – 13 (tj. cca 6 %, což souviselo se silnými osobnostmi, které byly schopny soutěže prosadit). Následují s přibližně stejným počtem projekty pro cizinu (zastupitelství, velvyslanectví, pavilony Expo). V Plzni bylo vypsáno 7 soutěží (tj. 3 %). V Brně 6 soutěží, stejně jako v Hradci Králové, Mostě a Pardubicích (tj. 2,5 %; zajímavým zjištěním je malý počet brněnských klání). Po 4 soutěžích proběhlo v Karlových Varech a Ústí nad Labem. Ostatní obce byly zastoupeny nejčastěji pouze jedinou soutěží (v práci je uveden soupis obcí). 48 soutěží (21 %) nebylo vypsáno na žádnou určitou lokalitu.

Práce se dále zabývala hodnocením společenského a ideově-politického významu soutěží. Soutěže tehdy měly řešit zejména stavby významné z hlediska společenských zájmů, rozvoje kultury, životního prostředí a vlivu na socialistický životní styl. Význam soutěží pro socialistický stát byl tedy značný. Měly svědčit o  zvyšující se úrovni naší architektury a jejich výsledky měly obstát ve srovnání se západní tvorbou (např. u soutěží na velvyslanectví, hotely, obchodní domy).

Práce ověřila, že soutěže vývoj naší architektonické scény formovaly víc než nejasné teoretické koncepce, ke kterým architekti cítili po období socialistického realismu nedůvěru (ale byly stále ještě rozvíjeny na speciálních pracovištích). Tato pracoviště se snažila výsledky soutěží zužitkovat ve své výzkumné činnosti (zabývala se např. těmito tématy: návrat modernismu, proměny architektonické formy, vývoj jednotlivých typologií, problematika typizace, výstavba sídlišť, dostavby v historickém prostředí či teoretické hodnocení samotného průběhu soutěží). Články na takováto témata publikovali např. Otakar Nový, Petr Syrový, Jaroslav Paroubek, Jiří Štursa, Jiří Čančík, Václav Hilský, Jiří Voženílek, Milan Hon, Kamil Gross, Josef Polák, Zdeněk Vávra, Josef Pechar, Karel Kibic ad.

Můžeme konstatovat, že soutěže v té době vytvořily jakousi svébytnou a svobodnou, konkurenční platformu, která do jisté míry suplovala normální poměry mezi klientem a architektem, jaké byly v kapitalistických státech. Socialistická projektová praxe tyto vztahy umrtvila. Soutěže byly významné též pro tříbení tvorby jednotlivých architektů a kolektivů. Je přínosné připomenout si jména jednotlivců i složení kolektivů opakovaně oceňovaných a odměňovaných v soutěžích (v následujícím výčtu kolektivů jsou uváděni i architekti, kteří se soutěží účastnili i samostatně). Ze starší generace architektů to byli: Cubr František – Hrubý Josef – Pokorný Zdeněk a kol.; Havlíček Josef – Honzík Karel; Fuchs Bohuslav a kol.; Čermák František – Paul Gustav a kol; Černý František Maria; Podzemný Richard F.; Hilský Václav a kol.; Tenzer Antonín; Rozehnal Bedřich; Ossendorf Kamil; Hruška Emanuel; Gillar Jan; Sokol Jan; Karfík Vladimír a kol.; Janů Karel – Černý Antonín; Fragner Jaroslav. Ve střední a mladší generaci architektů to byli: Cajthamlovi Miloslav a Neda; Černohorský Jaroslav – Vávra Zdeněk a kol.; Ďurkovič Štefan – Svetko Štefan; Filsak Karel – Šrámkovi Jan a Alena – Pulkrábek Jindřich – Bubeníček Karel – Louda Jiří – Bočan Jan – Náhlík Jiří – Rothbauer Zdeněk a kol.; Gřegorčík Jiří – Zikmund Adolf – Rozhon Franišek – Řepa Miroslav – Řepa Karel – Antl František; Hanf Ludvík – Franc Stanislav – Dejmal Radim – Nováček Jan; Hilský Václav – Jurenka Otakar – Náhlík Jiří; Hubáček Karel – Binar Otakar – Masák Miroslav – Eisler John – Rajniš Martin – Vaďura Petr (architekti SIAL); Klimeš Vlastibor – Růžička Vratislav – Růžičková Eva – Vašek Milan; Kuna Zdeněk – Stupka Zdeněk – Honke-Houfek Olivier – Ossendorf Kamil; Loos Ivo – Malátek Jindřich; Louda Jiří – Skála Ivan; Otruba Jaroslav; Palla Vladimír – Rudiš Viktor; Paroubek Jaroslav – Todl Luděk – Čejka Jan – Doutlík Luboš – Marhold Karel – Dejmal Radim – Sedláček Jan; Polák Josef – Šalda Vojtěch; Prager Karel – Albrecht Jiří – Kadeřábek Jiří – Machoninovi Vladimír a Věra; Ruller Ivan – Oplatek Otakar – Zavřel Vilém; Talaš Stanislav; Troníček František – Přáda Zdeněk – Štípek Jaroslav.

Zajímavým zjištěním je úzký okruh oceněných a odměněných architektů, malý počet oceněných a odměněných slovenských architektů a žen architektek. Mezi oceněnými nesporně byli ti talentovanější a ambicióznější, často též specializovaní (např. na zdravotní, průmyslové stavby). Je ale nutno zvážit, jací architekti se soutěží mohli účastnit. Ti méně slavní, svázaní rutinou projektových ústavů, stěží mohli konkurovat týmům, od kterých se výsledky doslova očekávaly, kteří měli dobré zázemí, ale třeba i přístup k zahraničním tiskovinám. Reakcí na takovýto nevyvážený stav byla debata (vedli ji Petr Syrový a Jaroslav Paroubek) o začlenění soutěží do pracovních plánů projektových ústavů tak, aby se nepoměry narovnaly, což se ale nepodařilo. Práce nastiňuje i otázku objektivity výsledků soutěží (když např. časem byl rukopis některých architektů zcela čitelný, když soutěže porotovali mnohdy stejní porotci, když často působily různé politické tlaky).

Největší část dizertace se věnovala vývoji všech architektonických formových tendencí, které se u nás od konce 50. let v soutěžních projektech objevily – v praxi se však mnohé vůbec nevyužily (naráželo se na ideologické předsudky či omezené technologické možnosti). Podrobně se práce zabývala: mezinárodním stylem (technicistní a výtvarná linie), novým brutalismem (geometrizující a plastická linie), skulpturalismem, estetikou nových konstrukcí, severskými inspiracemi, mašinisticko/designerským technicismem – předvojem high-tech, metabolismem, architekturou výtvarné kreace. Soutěžní návrhy tak vypovídají o 60. letech jako o významném desetiletí, kdy se naše architektura snažila přiblížit architektuře na Západě.

Mnohost formových tendencí byla ale tehdy vnímána i kriticky (např. Karel Honzík, Jiří Gočár, Selim Omarovič Chan-Magomedov ad.). Je jasné, že vzory ze Západu se nutně přejímaly někdy povrchně a bez vnitřní logiky a naší tvorbě až na výjimky chyběla ona vnitřní dynamika a teoretická základna (tvůrčí filozofie), kterou její vzory měly (např. chyběly teoretické znalosti o nových konstrukcích, estetika metabolismu byla přejímána do značné míry jen jako výtvarný koncept). Jistá povrchnost v užívání vzorů souvisela i se samotným fungováním soutěží (např. krátké lhůty, příliš široká zadání, snaha zalíbit se). Přesto si někteří naši tvůrci západní tendence osvojili na vysoké úrovni a tvořili v rámci daných možností díla srovnatelná se západním světem, vycházející i z ujasněné tvůrčí filozofie a ve výsledku mající i svébytnou výtvarnou estetiku (např. kol. Karla Filsaka, SIAL, Vladimír a Věra Machoninovi). Některé naše stavby pak své vzory dokonce předčily např. časností realizace (hotel a televizní vysílač na Ještědu, bývalý obchodní dům Máj v Praze). Dizertace popisuje i to, jak se některé formové směry až tvrdošíjně pojily s vybranými typologiemi (např. administrativní a zdravotní stavby s mezinárodním stylem či velvyslanectví s novým brutalismem; nový brutalismus byl např. dlouho vnímán jako nevhodný pro administrativní stavby). V závěru se práce zabývala propojením formy a funkce v soutěžních návrzích. Byly uvedeny příklady, kdy soutěžící preferovali formu před funkcí (což byl častý problém soutěžních projektů) i projekty, kde se podařilo obě složky dobře skloubit.

 

3 Závěr

Dizertace potvrdila, že v každé ze zkoumaných oblastí se dají vysledovat důvody, díky nimž je možné soutěže 60. let považovat za dobový fenomén. Údaje získané výzkumem by měly napomoci lepší identifikaci a poznání kvalit architektury 60. let u nás a přispět k účinnější ochraně těchto kulturních hodnot.

 

LITERATURA (výběr):

[1]        URLICH, P., VORLÍK, P., FILSAKOVÁ, B., ANDRÁŠIOVÁ, K., POPELOVÁ, L.: Šedesátá léta v architektuře očima pamětníků, Praha: Česká technika - nakladatelství ČVUT, 2006, ISBN 80-01-03413-5.

[2]        POPELOVÁ, L.: Architektonické a architektonicko-urbanistické soutěže 60. let 20. století ve vztahu k vývoji typologických druhů, In: Svorník 6/2008 Praha: Sdružení pro stavebněhistorický průzkum, 2008, s. 203-214. ISBN 978-80-86562-11-7.

[3]        POPELOVÁ, L.: Mutující fáze československé architektury po roce 1954 a otázka historismu reflektovaná v soutěžních projektech, In: Svorník 8/2010, Praha: Sdružení pro stavebněhistorický průzkum, 2010, s. 165-174, ISBN 978-80-904503-1-8.

[4]        POPELOVÁ, L.: Architektonické soutěže šedesátých let 20. století publikované na stránkách periodik Architektura ČSR/ČSSR a Československý architekt, Praha: Fakulta architektury ČVUT v Praze, 2011, 273 s., 126 s. příloh.

Vyhledávání

Kontakt

Lenka Popelová Katedra architektury (K 129, místnost A831) Fakulta stavební ČVUT v Praze
Thákurova 7, Praha 6, 166 29

Department of Architecture (office A831)
Faculty of Civil Engineering Czech Technical University in Prague
Thakurova 7/2077 166 29 Prague 6 - Dejvice Czech Republic