Charta industriálního dědictví

Charta industriálního dědictví *
Mezinárodní výbor pro ochranu industriálního dědictví (TICCIH **)
Červen 2003

Překlad: Lenka Popelová pro VCPD ČVUT v Praze (2005)

TICCIH je světová organizace zabývající se industriálním dědictvím a je v tomto oboru odborným poradcem ICOMOS***. Vznik této charty byl iniciován organizací TICCIH a charta bude ICOMOS předložena k přijetí a případnému schválení UNESCO.

Preambule

Už z nejstarších období lidské historie pocházejí archeologické nálezy, dokumentující podstatné změny ve způsobech, jakými lidé vyráběli předměty. Dnes už všeobecně uznáváme důležitost a význam zachování a studia dokladů těchto změn.

V Evropě od středověku do konce 18. století proběhly v oblasti využívání energie, ve výrobě a v obchodování inovace tak dalekosáhlé, že by to bylo možné přirovnat k rozdílu mezi neolitem a dobou bronzovou. Rozvoj společenských, technických a ekonomických podmínek výroby byl tak rychlý a zásadní, že jej můžeme nazvat revolucí. Průmyslová revoluce byla už od počátku historickým fenoménem, který se ve stále větší míře dotýkal celé lidské populace, ale i ostatních forem života na naší planetě. Tento proces pokračuje dodnes.

Hmotné doklady těchto hlubokých změn mají pro lidstvo univerzální hodnotu, a proto také musíme uznat důležitost jejich studia a zachování.

Delegáti kongresu TICCIH, který se konal v roce 2003 v Rusku, důrazně prohlašují, že stavby a konstrukce postavené pro výrobní účely, dále technologie a nástroje, města a krajiny, v nichž se nacházejí, i jejich další hmotné a nehmotné projevy pro nás mají zásadní význam. Měly by být studovány, jejich historie by se měla vyučovat, smysl a význam by se měly zkoumat a vysvětlovat. Též by se měly určit nejvýznamnější a nejcharakterističtější příklady, které by se v duchu Benátské charty 1) chránily a udržovaly k užitku a prospěchu v současnosti i budoucnosti.

1. Definice industriálního dědictví

Industriální dědictví je tvořeno pozůstatky industriální kultury, které mají historickou, technologickou, sociální, architektonickou nebo vědeckou hodnotu. Jsou to různé stavby a strojní zařízení, dílny, továrny, mlýny, skladiště, obchody, doly, místa, kde se zpracovávají a čistí suroviny, a objekty, kde se vyrábí, přenáší a využívá energie. Patří sem i dopravní stavby a veškerá infrastruktura, místa mající vztah k průmyslu, včetně objektů sloužících k bydlení, bohoslužbě a vzdělávání.

Industriální archeologie je interdisciplinární metoda studia veškerých hmotných a nehmotných dokladů, tj. dokumentů, artefaktů, stratigrafie a staveb, lidských sídel a přírodních nebo urbanizovaných krajin 2), které vznikly pro účely industriálních procesů nebo jako jejich důsledek. Industriální archeologie využívá takových postupů, které nejvhodnějším způsobem prohlubují poznání minulosti a přítomnosti průmyslu.

Těžištěm našeho zájmu je historické období od počátku průmyslové revoluce ve druhé polovině 18. století až do současnosti. Zároveň jsou zkoumány i preindustriální a protoindustriální kořeny tohoto období. Další poznatky se čerpají z odborných studií o práci, výrobních postupech a vývoji techniky.

2. Hodnoty industriálního dědictví

i. Industriální dědictví vypovídá o činnostech, které měly a stále mají hluboké historické důsledky. Důvody pro ochranu industriálního dědictví se opírají spíše o jeho obecnou hodnotu než o jedinečnost konkrétních lokalit.

ii. Industriální dědictví má společenskou hodnotu, protože je součástí dokumentace života obyčejných lidí a jako takové poskytuje významný pocit identity. Má vědeckou a technickou hodnotu v rámci historie výroby, strojírenství a stavebnictví. Může mít i výrazné estetické hodnoty díky kvalitě celkového návrhu, architektury a její formy.

iii. Tyto hodnoty se váží k místu samotnému, částem a jejich uspořádání, strojnímu vybavení, umístění v urbanizované krajině a také k písemné dokumentaci a nehmotným záznamům o industriální činnosti udržovaným v lidské paměti a zvycích.

iv. Zvláštní hodnotu lokalitám dodává jedinečnost dochovaných technologických postupů, typologie míst nebo krajiny, a proto by se mělo toto vše pečlivě vyhodnotit. Obzvláště cenné jsou rané nebo průkopnické příklady.

3. Význam identifikace, dokumentace a výzkumu

i. V každém územním celku by se měly identifikovat, zdokumentovat a chránit zbytky industriálního dědictví, které je záhodno uchovat pro příští generace.

ii. Průzkumem území a rozdílných průmyslových typologií by se měl určit rozsah industriálního dědictví. Pomocí získaných informací by se měly vytvořit soupisy všech lokalit, které byly identifikovány. Soupisy by měly být volně přístupné veřejnosti a koncipovat by se měly tak, aby se v nich dalo lehce vyhledávat. Důležitými cíli jsou i digitalizace a on-line přístup.

iii. Pořizování dokumentace je základní částí studia industriálního dědictví. Kompletní dokumentace fyzických charakteristik a stavu lokality by měla být vypracována a uložena ve veřejných archivech dříve, než se budou provádět jakékoli zásahy. Více informací lze získat, pokud dokumentace proběhne ještě před tím, než lokalita nebo výrobní proces přestanou fungovat. Materiál s odkazy k doplňkové dokumentaci by měl zahrnovat popisy, výkresy, fotografie a filmové záznamy pohybu. Vzpomínky pamětníků jsou unikátním a nenahraditelným zdrojem informací, který by měl být též podchycen, je-li dostupný. iv. Základní metodou studia historických průmyslových lokalit je archeologický výzkum. Měl by se provádět na stejně vysoké úrovni jako výzkum lokalit z jiných historických nebo kulturních období.

v. Programy zabývající se historickým výzkumem jsou potřebné k tomu, aby podpořily koncepci ochrany industriálního dědictví. Z důvodů provázanosti mnoha průmyslových aktivit mohou mezinárodní studie pomoci při identifikaci lokalit a výběru těch, které mají světový význam.

vi. Aby se dosáhlo všeobecného přijetí racionálních a jednotných standardů, měla by se definovat a zveřejnit kritéria, jak průmyslové stavby hodnotit. V rámci odpovídajícího výzkumu by se tato kritéria měla uplatnit a používat k identifikaci nejvýznamnějších dochovaných krajin, sídel, lokalit, typologických druhů, staveb, konstrukcí, strojů a výrobních postupů.

vii. Ty lokality a objekty, které jsou vyhodnoceny jako významné, by se měly chránit dostatečně silnými právními prostředky, aby se jejich hodnota uchovala. Seznam světového dědictví UNESCO by měl patřičně odrážet obrovský vliv industrializace na lidskou kulturu.

viii. Hodnota významných lokalit by měla být určena a ustanovena pravidla pro budoucí zásahy. Měla by se přijmout veškerá právní, administrativní a finanční opatření nezbytná pro uchování hodnot těchto lokalit.

ix. Měly by se určit ohrožené lokality, aby se mohla přijmout příslušná opatření, která by ohrožení zmírnila a zajistila vhodné projekty opravy nebo konverze.

x. Mezinárodní spolupráce prostřednictvím koordinovaných iniciativ a sdílení zdrojů je zvláště vhodný způsoby, jak zachovat industriální dědictví. Pro sestavování mezinárodních soupisů a databází by se měla vyvinout kompatibilní kritéria.

4. Právní ochrana

i. Industriální dědictví by se mělo obecně vnímat jako nedílná součást kulturního odkazu. Právní ochrana by měla brát v potaz specifickou povahu tohoto dědictví a měla by chránit výrobní podnik i jeho zařízení, podzemní součásti, stojící objekty, areály, soubory staveb a industriální krajinu. Místa, kde se ukládají průmyslové odpady, by měla být nazírána i z hlediska archeologického potenciálu a ekologické závažnosti.

ii. Programy uchování industriálního dědictví by se měly začlenit do zásad ekonomického rozvoje a do regionálního a národního plánování.

iii. Nejvýznamnější lokality by se měly plně ochránit a neměly by se v nich povolovat žádné zásahy, které by oslabily jejich historickou integritu nebo autentičnost uspořádání. Správná a citlivá adaptace a nové využití mohou být vhodným a finančně efektivním způsobem, jak zajistit přežití průmyslových staveb. Tyto postupy by se měly podpořit vhodnými právními regulacemi, technickým poradenstvím, úlevami na daních a dotacemi.

iv. Průmyslovým společnostem ohroženým prudkými strukturálními změnami by měly pomáhat ústřední a místní výkonné orgány. Měly by se předvídat potenciální hrozby, které z takových změn pro industriální dědictví vyplývají, a včas by se měly připravovat plány, jak předejít nutnosti nouzových opatření.

v. Měly by se stanovit přístupy, jak rychle reagovat na uzavření významných průmyslových lokalit, aby se předcházelo odstranění či zničení jejich důležitých prvků. Když je to nezbytné, měly by mít odpovědné orgány zákonnou moc zasáhnout ve prospěch ochrany ohrožených významných lokalit.

vi. Vlády by měly mít odborné poradní orgány, které by v otázkách ochrany a zachování industriálního dědictví poskytovaly nezávislé poradenství. Jejich názor by měl být vyžádán ve všech závažných případech.

vii. V otázkách ochrany a zachování místního industriálního dědictví by se mělo vyvinout veškeré úsilí, aby se zajistila spoluúčast a konzultace s místními obyvateli.

viii. Sdružení a společenství dobrovolníků hrají významnou úlohu při identifikaci lokalit. Napomáhají jak zapojení široké veřejnosti do obnovy industriálního dědictví, tak výzkumu a rozšiřování informací, a proto jsou nepostradatelnými aktéry na scéně industriálního dědictví.

5. Údržba a zachování

i. Zachování industriálního dědictví závisí na udržení funkční celistvosti, tudíž zásahy prováděné v průmyslové lokalitě by měly co nejvíce sledovat tento cíl. Hodnota a autenticita průmyslové lokality se mohou výrazně snížit, pokud se odstraní strojní zařízení či jeho části nebo pokud budou zničeny jiné prvky celku.

ii. Zachování průmyslových lokalit vyžaduje zevrubnou znalost účelu, pro který byly určeny, a různých výrobních procesů, které zde mohly probíhat. Ty se mohly v průběhu času měnit, a proto je žádoucí všechna dřívější využití zkoumat a vyhodnocovat.

iii. Prioritou při rozhodování by mělo být uchování objektů in situ. Rozebírání a přemístění stavby nebo konstrukce je přijatelné jen tehdy, je-li zboření nutné kvůli nepřekonatelným ekonomickým či společenským podmínkám.

iv. Adaptace průmyslové lokality na nové využití s cílem zajistit její zachování bývá obvykle přijatelným řešením, ovšem kromě lokalit, které mají specifický historický význam. Nové využití by mělo respektovat významné charakteristiky, udržet originální schéma provozu a činnosti a co nejvíce by se mělo přiblížit původnímu a převládajícímu využití. Doporučuje se vymezit prostor, kde by se někdejší využití vysvětlovalo.

v. Průběžné přizpůsobování a využívání industriálních staveb zabraňuje plýtvání energií a přispívá k udržitelnému rozvoji. Industriální dědictví může hrát důležitou roli v ekonomické regeneraci oblastí, jež upadají nebo ztrácejí význam. Nové využití tohoto dědictví vytváří kontinuitu, která může posilovat psychologickou stabilitu komunit, čelících náhlému zániku dlouhodobého zdroje zaměstnanosti.

vi. Zásahy by měly být vratné a měly by mít minimální dopad. Jakékoli nevyhnutelné změny by se měly dokumentovat a významné prvky, které se odstraňují, by se měly zaznamenat a bezpečně uložit. Mnohé výrobní procesy vytvořily určitý specifický otisk, která se stala nedílnou součástí integrity a zajímavosti místa.

vii. Rekonstrukce nebo návrat k předchozímu známému stavu by se měly pokládat za výjimečný zásah, který lze připustit jen tehdy, pokud podpoří celistvost lokality, nebo v případě, že k zrušení lokality došlo násilným způsobem.

viii. Lidské dovednosti obsažené v mnoha starých nebo překonaných výrobních postupech jsou velmi významným zdrojem poznání, jehož ztráta může být nenahraditelná. Proto se vše musí pečlivě zaznamenávat a předávat mladším generacím.

ix. Mělo by se podpořit uchování dokumentárních záznamů, podnikových archivů, stavebních plánů a také ukázek průmyslových výrobků.

6. Vzdělávání a výchova

i. Profesionální výuka teoretických, metodologických a historických aspektů industriálního dědictví by měla probíhat na úrovni technických škol a univerzit.

ii. Pro studenty na základním a středoškolském stupni by se měl s jejich účastí vytvořit zvláštní výukový materiál týkající se industriální minulosti a jejího dědictví.

7. Prezentace a výklad

i. Veřejný zájem o industriální dědictví i určité nadšení a oceňování jeho hodnot jsou nejjistější cestou k jeho uchování. Veřejné správní orgány by měly aktivně vysvětlovat význam a hodnotu průmyslových lokalit prostřednictvím publikací, výstav, televize, internetu a dalších médií. Rovněž by měly zajišťovat trvalý přístup k významným lokalitám a propagovat turismus v průmyslových oblastech.

ii. Specializovaná průmyslová a technická muzea a obnovené průmyslové lokality jsou významným prostředkem při ochraně a interpretaci industriálního dědictví.

iii. Vytvořením regionálních a mezinárodních stezek industriálního dědictví se může zvýšit úroveň transferu technologií, přičemž tyto stezky mohou mít vliv na veřejnost zajímající se o nový přístup k průmyslovému dědictví.

Podepsáni
Eusebi Casanelles, prezident TICCIH
Eugene Logunov, za XII. mezinárodní kongres TICCIH v Nižním Tagilu, 2003

Poznámky překladatele:
* The Nizhny Tagil Charter for the Industrial Heritage
** The International Committee for the Industrial Heritage
*** Mezinárodní rada pro památky a sídla; The International Council on Monuments and Sites

Poznámky:
1) ICOMOS - Benátská charta (1964)
2) Pro zjednodušení bude užíváno slovo lokalita pro krajinu, areály, stavby, konstrukce a stroje, pokud
nebude nutné použít jiný specifický výraz.