Obraz města - sociální rozměr ve stěžejním díle Kevina Lynche

Anotace: Příspěvek se zabývá sociálním rozměrem teorie Kevina Lynche obsažené v knize Obraz města.

Image of the City – Social Dimension of Kevin Lynch's Most Famous Work

Annotation: This paper deals with the social dimension of the Kevin Lynch´s theory as described in his book Image of the City.

Kniha Obraz města Kevina Lynche, amerického teoretika, pedagoga a urbanisty ovlivnila již celé generace teoretiků i praktiků architektury a urbanismu. Zabývá se teorií vizuální formy města a aplikací této teorie v praxi skrze studium obrazu neboli image ¹⁾ města. Lynch v této teorii propojil své uvažování urbanisty s problematikou mnoha jiných vědních oborů (zejména sociologie, psychologie a etnografie). Právě toto propojení více oborů přineslo podnětné náhledy a zjištění, překračující uvažování o městských formách, jaké bylo do té doby obvyklé. Ačkoli se Lynch ve své knize o sociální problematice nikde doslova nezmiňuje, text se sociálních aspektů opakovaně z různých úhlů dotýká.

Kevin Andrew Lynch (1935 – 1984) studoval na Yale, na Massachusetts Institute of Technology (MIT) a též v Taliesinu u F. L Wrighta. Od roku 1948 pracoval na MIT, kde později obdržel profesuru. Vedle své práce výzkumné a pedagogické se věnoval i urbanistické praxi (navrhoval pro Boston, Dallas, Minneapolis, Los Angeles, San Francisco, San Diego ad.). Na MIT publikoval osm knih, jež se všechny nějakým způsobem zabývají otázkou vizuální formy měst. ²⁾ Nejznámější je jeho první kniha Obraz města, vydaná roku 1960. V českém překladu, na němž se spolupodílela i autorka příspěvku, vyšla bohužel až v roce 2004, nicméně Lynchovy výzkumy u nás byly známy a rozvíjeny už v 70. letech. ³⁾

Na začátku výzkumů, které trvaly pět let, Lynche inspirovala cesta po italských historických městech. Při studiu jejich struktury si všiml, že zdejší spleť uliček a nepřehledných zákoutí, tedy velmi složitá vizuální struktura, vytváří lépe zapamatovatelný prostor než zdánlivě jasně definovaná města americká, která jsou většinou organizovaná na pravidelných pravoúhlých rastrech. Tento zajímavý nesoulad se stal předmětem jeho dalšího studia, kdy se snažil pochopit podstatu vnímání vizuálních městských forem, kterou později nazval mentálním obrazem města. Výsledky shrnul v knize Obraz města.

Lynchova vizuální teorie

Mentální obraz města lze definovat jako představy, které si lidé vytvářejí o městském prostředí v němž žijí nebo je navštíví. Protože mentální obraz je nehmatatelný, až filosofický koncept, Lynch hledal, jak ho zpředmětnit. Vyvinul proto novátorskou metodu popisu vizuální formy města, kterou založil na zcela objektivních, i pro laika lehce pochopitelných kritériích.

Pro výzkum si Lynch vybral centrální části tří amerických měst (Boston, Jersey City a Los Angeles ⁴⁾), přičemž přiložil i svůj srovnávací materiál o zmíněných italských historických městech. Ve zkoumaných amerických městech získal údaje dvojího druhu. Jednak z terénních průzkumů vedených odborníky, jednak z řízených rozhovorů a vycházek přímo s obyvateli těchto měst ⁵⁾.  V řízených rozhovorech  se Lynch snažil, aby dotazovaní popsali vlastní plastické představy o prostředí. Popisovali například imaginární procházky, cestu do práce, určení polohy, byly jim předkládány fotografie k identifikaci a dostávali celou řadu dalších otázek. Měli též rychle naskicovat mapku a zakreslit do ní nejzajímavější a nejdůležitější znaky prostředí. Cílem bylo zjistit, jak lidé vnímají formu určitého místa, jakým způsobem se utváří vztah k určitému místu a jak se liší představy od viděné reality.

Výpovědi obyvatel jsou velmi zajímavým materiálem – často mívaly až literární náboj, zejména když lidé popisovali věci, které se jich negativně dotýkaly (což v popisech převládalo). Mluvili o zmatení, dezorientaci, beztvarosti, špíně, o pocitech odcizení a zahlcení, stýskali si nad bezduchou fádností ulic. Typická je výpověď obyvatelky Jersey City, kde dotazovaní těžko hledali nějaký zajímavý prvek: „Je to tam všechno stejné a obyčejné. Když se chci projít ulicí, je jedno, jestli se vydám Newark Avenue, (...) či Bergen Avenue. Skutečně, někdy se ani nemohu rozhodnout, kterou ulicí se dát, protože všechny jsou si tak podobné a není tu skoro nic, co by je rozlišilo.“ ⁶⁾ Opakovaně se v popisech objevoval pocit strachu a stresu při cestě složitou spletí dálnic či do míst, která lidé dobře neznali či jim byla cizí sociální skladbou, ale třeba i estetikou budov.

Z rozhovorů bylo zřejmé, že obraz prostředí představuje pro každého člověka do jisté míry organizovaný mikrokosmos. Tento obraz bývá u každého města víceméně podobný u všech zúčastněných bez rozdílu věku, pohlaví a sociálního zařazení ⁷⁾  – jedná se tedy o kolektivní obraz. Pro obyvatele má tento obraz význam zejména orientační (lidé si nevědomky vytvářejí mentální mapy prostředí, podle kterých se pak pohybují). Lynch též zjistil, že obraz města je produktem dvousměrného procesu, který probíhá mezi pozorovatelem a prostředím – není tedy statický, ale v čase se vyvíjí a mění.

Abychom vnímali kvality prostředí, musí na nás prvky v něm obsažené vůbec nějak působit (např. barvou, tvarem). Pokud tomu tak je, podle Lynche má daný prvek či celé prostředí imageabilitu. A právě imageabilita prostředí je vlastnost, která by měla být východiskem pro plánovače.

Pro praktické užití (tj. rozbor prostředí, vytvoření problémové mapy a návrhu) Lynch definoval typologii fyzických prvků, které vytvářejí prostředí na městské i regionální úrovni. Těchto prvků je pět: cesty, okraje, oblasti, uzly a významné prvky. ⁸⁾ Jak k tomuto poznání došel? Lidé opakovaně obraz městského prostředí nevědomky strukturovali právě na těchto pět prvků a Lynch dovodil, že tedy musejí být obecné povahy – dle něj se jedná se o archetypy urbanistické struktury. Na historicky i geograficky rozmanitých příkladech ukázal, že tyto prvky jsou všudypřítomné, společné pro všechny kultury a bývají lidmi dokonce promítány zpětně i na přírodní prostředí. ⁹⁾ Za určitých okolností se mohou tyto prvky měnit i v jiný typ. „Například řidič vnímá dálnici jako cestu, ale chodec (...) jako (...) okraj. Ve (...) městě chápeme centrum jako oblast. V metropolitním regionu ho budeme považovat za jeden z uzlů.“ ¹⁰⁾

Lynch podal i návody, jak při plánování měst s jednotlivými prvky zacházet, aby byl výsledek uspokojivý. Navrhovaný prvek by měl být výjimečný, ale jednoduchý, jasný, měl by působit v rámci určité hierarchie, dále by měl mít jasné spojení s okolím, vnitřní kontinuitu a dobrou možnost rozlišení směrů. Podstatné je i najít vhodné pojmenování navrhovaných prvků, aby se posílila identita daného místa a jeho informační hodnota (např. North Station). Lynch považoval za důležité i to, jaký zážitek mají uživatelé z pohybu v prostoru, jak vnímají plynutí času, zabýval se i počitky hmatovými a čichovými.

Vztah k teorii architektury – inspirace a dobové souvislosti

Lynchovy názory reflektují tendence pozdní moderny, kdy se i v oblasti urbanistické tvorby formulovala nová stanoviska, přehodnocující estetický schematismus a funkční jednostrannost zonálního funkcionalistického plánování. Ke slabinám funkcionalismu se ale Lynch nevyjadřuje; kritizoval běžný americký městský urbanismus. Řešení jeho problémů však Lynch neviděl v úplném zavržení stávajících měst a aglomerací (což bylo v 60. letech častým námětem utopistů ¹¹⁾), ale doufal v jejich nápravu. Při tom se měla využít jeho metoda.

Z obecnějšího pohledu je Lynch zařazován mezi čelné představitele fenomenologické interpretace prostoru. Jeho metoda se stala inspirací mnohým teoretikům. ¹²⁾ 

Sociologické aspekty Lynchovy metody

Ačkoli se Lynch soustředil na vizuální formy města, zajímal se i o vztah městského prostoru k sociální problematice, jež se v něm objevuje. Ptal se obyvatel, jak vnímají a hodnotí své prostředí, jak se v něm cítí. Tím se snažil vrátit pozornost odborníků tam, kam patří – z říše spekulativních a ideologizujících zdůvodnění, jak je vnucovali např. funkcionalisté, k uspokojení skutečných potřeb člověka. Prostor města by dle Lynche neměl být abstraktní konstrukcí plánovačů. Apeloval na to, aby změny v prostředí probíhaly v součinnosti s obyvateli měst, v rozumném časovém horizontu, přičemž se měl ponechat prostor pro historickou kontinuitu a osvědčené hodnoty.

Lynch u každého ze zmíněných pěti fyzických prvků prostředí uvažoval o jeho významu pro život ve městě. Cesty viděl jako hlavní linie, na nichž se odehrává dění a na něž se jako korálky navěšují ostatní prvky. Dobře utvářené okraje, ačkoli nebývají uživateli města přímo využívány, viděl jako důležité pro diferenciaci prostředí (problematické však je, pokud jsou okraje fyzicky neprůchodné, např. bariéry typu dálnice či neudržované zeleně, které mohou vést k sociální izolaci, vydělení ap.). Co se týče oblastí, Lynch zjistil, že lidé si je nejvíce spojují s místní sociální strukturou obyvatel, která oblastem často dává specifický charakter. Uzly obyvatelé denně užívají, a mívají k nim proto hluboký vztah – často jde o nejdůležitější místa sociální komunikace. Významné body slouží ve městě nejen k orientaci, ale často přímo symbolizují určité místo a vzbuzují v obyvatelích hrdost i pocit sounáležitosti.

Lynch opakovaně upozornil a na příkladech doložil, že narušení obrazu města či dokonce jeho částečná destrukce může výrazně prohloubit sociální problémy v daném místě, např. se v takové lokalitě mohou kumulovat nepřizpůsobivé osoby.  Je tedy úkolem urbanistů a architektů, aby plánovali prostory, které mají ze sociálního hlediska kladné vlastnosti.

Závěr

Lynch upozornil na základní otázky vztahu člověka a prostředí, na které se v množství praktických potřeb a neustálých změn zapomíná. Zdůrazňuje, že obraz města je nutné budovat vědomě a dávat mu takovou formu, která ulehčí a obohatí život lidí. Pro praktickou aplikaci Lynch vytvořil funkční, dodnes využívanou metodu. Tato metoda může sloužit jako vodítko nejen pro plánovače a projektanty, ale i pro sociology při zkoumání sociální problematiky daného prostředí. Lynch apeluje i na to, aby obyvatelé participovali na výstavbě, přijali zodpovědnost za prostředí, v němž žijí a vzdělávali se v oboru tvorby města již od dětství, neboť: „Pohled na města nám může přinášet zvláštní potěšení, i když je vnímáme jako každodenní samozřejmost.“ ¹³⁾

Ing. arch. Lenka Popelová, Ph.D.

Fakulta stavební, katedra architektury

lenka.popelova@fsv.cvut.cz

Poznámky:

1) V knize byl užit pojem image a imageabilita města.

2) Site Planning (1962), The View from the Road (1964, spoluautor), What time is this Place (1972), Meaning the Sense of a Region (1976), Growing up in Cities (1977), A Theory of Good City Form (1981), Wasting Away (1984, vyšlo posmrtně).

3) Viz výzkumy obrazu pražských Vinohrad a nově vybudovaného Mostu od Jiřího Ševčíka a kol., které vznikly v 70. letech 20. stol. Zejména alarmující byl výzkum v novém Mostě, jehož obyvatelé žili ve vzpomínkách na zmizelé město a s novým prostředím nebyli schopni se sžít a orientovat se v něm.

4) Boston měl tehdy ještě do jisté míry zachované historické jádro a kompaktní vizuální formu, Los Angeles bylo zvoleno jako příklad průměru a Jersey City jako příklad města s největší mírou rozpadu a chaotičnosti. V knize analyzovaná města se za uplynulá desetiletí značně proměnila. Mnoho popisovaných reálií již dnes neexistuje.

5) Ke zkoumané lokalitě ale museli mít nějaký vztah – bydlet tam či se tudy přepravovat.

6) Lynch, K.: Obraz města. Bova Polygon, Praha 2004, s. 30-31. (Dále jako LYNCH, 2004)

7) Kritika Lynchovi vyčítala, že zkoumaný vzorek obyvatel nebyl postačující. Jednak byl malý (30 lidí v Bostonu a po 15 v dalších dvou městech), jednak  nezohledňoval věkovou a sociální strukturu (Lynch uvádí, že šlo zejména o vzdělance a manažery, nezabýval se např. názory dětí).

8) Cesty jsou lineární prvky, po nichž se obyvatelé pohybují a kolem nichž se koncentrují ostatní prvky. Okraje jsou též lineární, oddělující, ale i spojující prvky, které nejsou obyvateli přímo využívány. Oblasti jsou dvojrozměrně vnímané středí až velké části města, mající určitý charakter. Uzly jsou body a strategická místa ve městě (např. křížovatky). Významné prvky jsou dobře rozlišitelné hmotné objeky města (např. věže, přírodní útvary ap.).

9) Viz orientační systémy domorodých kmenů či promítání představ na přírodní prostředí  (Např. Lynch uvádí, co lidé byli schopni vidět v jedné skalní stěně: majáky, cihlářské pece, kupoli washingtonského Kapitolu, kostely, věže, ulice, pyramidy, skladiště s obchody, parky a náměstí, gotické hrady, francouzské katedrály, mauzolea ad. Viz LYNCH, 2004, s. 139.).

10) LYNCH, 2004, s. 48-49.

11) Viz různé megastruktury Kiyonori Kikutakeho, Kisho Kurokawy, Yona Friedmana, Paolo Soleri ad.

12) O významu fyzických forem prostředí uvažoval ve stejné době jako Lynch například britský architekt Gordon Cullen. Výzkumu archetypů prostředí se později věnoval zejména fenomenolog Christian Norberg-Schulz, který roku 1981 vydal slavnou knihu Genius loci. Na Lynchovy výzkumy se přímo odvolával, ale více se zaměřil na symbolicko-estetické vlastnosti prostředí historických měst a krajin. Lynchovy myšlenky o orientaci obyvatel ve městě rozvíjel i R. Passini a do jisté míry na něj navazuje i Rob Krier ve své postmoderní typologii městských forem.

13) LYNCH, 2004, s. 1.

Výběr z literatury k tématu:

Cullen, G.: The Concise Townscape. Architectural Press 2005.

Hexner, M. – Novák, J. Urbanistická kompozice (skripta Fa ČVUT v Praze). Vydavatelství ČVUT v Praze 1996.

Jacobsová, J.: Smrt a život amerických velkoměst. Odeon, Praha 1961.

Kruft, H. W.: Dejiny teórie architektúry. Pallas, Bratislava 1993.

Maier, K.: Urbanistická čítanka I. ČKA, 2000.

Krier, R.: Urban Space. Academy Editions, London 1979.

Lynch, K.: Obraz města. Bova Polygon (překlad Lenka Popelová, Jaroslav Huťa), Praha 2004.

Lynch, K.: Site Planning. MIT Press, 1981.

Passini, R.: Wayfinding in Architecture. 1984.

Schulz, Ch., N.: Genius Loci. K fenomenologii architektury. Odeon, Praha 1994.

Sitte, C.: Stavba měst podle uměleckých zásad. Nakladatelství ARCH, Praha 1995.

Urlich, P.: Klasický a abstraktní model v architektuře 20. století (skripta Fa ČVUT v Praze). Vydavatelství ČVUT v Praze 1992.